Probudili jsme se, naložili baťohy na záda a vyrazili metrem na Zličín. K dálnici to je kousek. Postavili se na pochybný nájezd a začali stopovat. Aut jezdilo hodně, ale žádné nás nechtělo vzít. Lucce se tam nelíbilo a neustále říkala něco o blbym místě. Nakonec jsem souhlasil a šli jsme na konec připojovacího pruhu. Za chvíli nám zastavil chlápek, že nás může vzít do Berouna. Okamžitě jsme naskočili, protože hned na začátku stopovat hodinu a půl, nám přišlo moc. Po krátké chvíli jsme byli v Berouně. Ten típek zastavil v zatáčce sjezdu a málem nás napálilo auto, co se řítilo za námi. Hlavně, že nás svezl. Prošli jsme benzínkou a stáli na konci dalšího připojovacího pruhu. Auta jezdila neskutečně rychle a vypadalo to na dlouho. Jenže jen vypadalo. Asi po deseti minutách nám zastavil mercedes, sice tranzit, ale řidič říkal, že jede až do Norinberka. To byla skvělá zpráva. Jenže pokračovala: „Musím zařídit něco támhle, pak tam a ještě tam.“ I tak ale dobré, všechno to bylo v Německu. Přejeli jsme hranice a zastavili v nějakém komplexu autobazarů. Dorazil tam i jeho společník. Nějaký zřízenec si vlezl do ještěrky a naložil jim na přívěs rozflákaného forda. S tím jsme přejeli na nějaké parkoviště. Odpojil se přívěs a pokračovali k dalšímu vrakovišti – bazaru. Úplně to samé a zpátky na parkoviště. Konečně směr Norinberk. Nechali jsme se vyhodit na poslední benzínce před Norinberkem. Bylo už asi půl páté. Šli jsme k výjezdu a natáhli ceduli na Heilbronn. Nevím čím to bylo, ale nikdo nechtěl tankovat. Trčeli jsme tam asi hodinu. Vytáhli chleba se salámem a v tom vyjíždí auto od stojanu. Lucka natáhla ceduli a auto projelo. Najednou zastavilo a couvá. Ze strany spolujezdce vylezl neskutečně drsnej rocker. Otevře kufr a pomohl nám s baťohy. Nastoupili jsme a řítili se do ukrutné zácpy. Nikdo nic neříkal. Vyhrával nám tanzwut a pomalu se sunuli vpřed. Vyhodili nás před Heilbronnem a pokračovali si dál. Už se skoro stmívalo, ale řekli jsme si, že to ještě zkusíme. Sedl jsem si na obrubník a začal kreslit ceduli na Strasbourg. Hned u nás zastavilo auto a kam prý jedem. Bohužel jiným směrem. Dodělal jsem ceduli, ale ten den už byla k ničemu. Asi v jedenáct jsme si vlezli za svodidla do spacáků.
Vstali jsme před sedmou. Okamžitě zabalili baťohy a vystrčili ceduli do zataženého rána. Bůh tomu nechtěl jinak a tak nám po deseti minutách zastavila dodávka. Seděl v ní Portugalec, co uměl jen portugalsky. Lucka to pomocí mapy nějak domluvila a vyrazili jsme. Já jsem se koukal z okýnka a Lucka s Portugalcem se snažili bavit. Po chvíli mi sděluje, že nás může vzít až na odbočku na Lion. Skvělé. Přejetí hranice s Francií jsem si skoro ani nevšiml. V Mulhouse natankoval benzín, my ho pozvali na kafe a vyrazili dál přes Belfort do Besanconu, kde sjel z dálnice, aby nemusel platit. V Saint-Rémy, kus pod Dijonem, jsme měli vystoupit. Zastavil nám kousek od peáže dálnice na Lion a něco nám začal vysvětlovat. Lucka, nevím jak, to přeložila, že se jede kousek dál najíst, my můžeme s ním a pak nás hodí zpátky. Proč ne? Odpoutal se od krajnice pokračoval dál. Dál a dál. Začali jsme být maličko nervózní. Asi po třiceti kilometrech zastavil na benzínce. Šel se najíst dovnitř. My jsme vytáhli chleba se salámem a přemýšleli, jak se dostat zpátky na odbočku, protože Lucka zase nějakým záhadným způsobem přeložila jeho větu, že se už nebude vracet. Koukali jsme do mapy a rozhodli se úplně změnit trasu. Na Lion se vykašleme a pojedeme s ním až do Bordeaux. Když se vrátil a Lucka mu sdělila náš návrh, souhlasil. Dopředu jsme se dostávali pomalu, protože jel neustále vedlejšími silnicemi. Zato jsme ale viděli úplně zapomenuté vesnice a městečka. Spoustu krav a ovcí. Někde mezi Montluconem a Le Souterrainem se zatáhla obloha a začalo nepřetržitě pršet. Portugalec si dělal srandu, že v noci zmokneme a zval nás do Bragy. Město, kde bydlí. Neustále si jakoby rovnal čepici řidičů limuzín a říkal že je náš řidič. Do Bordeaux jsme přijely v noci. Zavezl nás někam na kraj města, kde bylo ohromné parkoviště kamionů. Šli jsme s ním do tamní restaurace. Všude chlapi z celého světa. Nějak dobře jsem se tam necítil. Dali jsme si menu a vyrazili spát. Nabídl nám, že můžeme spát vzadu v tranzitu. Jelikož pořád pršelo, neodmítli jsme.
Portugalec nás vzbudil brzy. Dali jsme si kafe a vyrazili. Odbočka na Toulouse byla za chvilku. Rozloučili jsme se a vyrazili pěšky na peáž. Šli jsme po krajnici dálnice asi půl hodiny a nic. Protože peáž mohla být bůhví jak daleko, složili jsme baťohy u telefonu SOS a natáhli palec. Moc aut nejelo. Francouzi měli asi ještě noc. Naštěstí už nepršelo. Stáli jsme tam asi pětadvacet minut, když slyšíme, jak za námi někdo troubí. Stálo tam auto. Popadli jsme baťohy a běželi. Musel jsem se nechat maličko předběhnout Luckou, abych se nedomlouval. Byl to mladý kluk a jel „jen“ do Montaubanu. Lucka si sedla dopředu, já dozadu a kochal se krajinou. Na peáž jsme přijeli za chvíli, ale pěšky bych to jít nechtěl. Ten kluk si vzal papírek a pokračovali jsme dál. Obloha se začala vyjasňovat a já uklidňovat, že stop ve Francii není tak hrozný, jak jsem slyšel. Vyhodil nás na peáži na Montauban. Slunce už pěkně pálilo. Došli jsme si na záchod, umyli se a vyčistili zuby. Namaloval jsem ceduli Toulouse a šli se postavit. Za tři minuty nám zastavil chlápek v kvádru. Lucka si zase sedla dopředu, aby se mohla cvičit ve francouzštině a já dozadu kvůli nerušenému pozorování krajiny. Když jsme se blížili k Toulouse, Lucka se na mě otočila a řekla, že prý vypadáme seriozně a jestli chceme, můžeme zůstat dva dny v bytě, co ten chlap pronajímá. Zrovna jede vystěhovat současnou nájemnici a další se bude stěhovávat za týden. Vyvalil jsem oči a zeptal se za kolik. Prý zadarmo. „Tak jo, proč ne?“ Propletli jsme se úzkými uličkami a zastavili. S Luckou jsme zůstali v autě a chlápek to šel domluvit. Ta holka už měla všechno naložené v autě. Byl to fofr. Odjela a my se šli s chlápkem kouknout, jak to vypadá. Byl to úplně prázdný byt v přízemí. Měl dva pokoje, koupelnu, záchod a kuchyňský koutek. Našemu dobrodinci jsme dali vizitky a slíbili, že až budeme odcházet, hodíme klíče do schránky. Lucka se šla vysprchovat. Jenže tekla jen studená voda. Prozkoumal jsem kotel a podle návodu se ho snažil nahodit. Vůbec to nešlo. Tlakoval jsem ho, až byla ručička na začátku červeného políčka a nic. Vykašlal jsem se na to a umyl se taky ve studený. Vyrazili jsme do města nakoupit víno a něco k jídlu. Někdo nám řekl, že supermarkety jsou zavřeny, ale některé malé obchůdky ne. Nasměroval nás na obchod s alkoholem. Cestou jsme zjistili, že bydlíme asi tři minuty od baziliky sv. Saturnina, což znamená úplně v centru. Po delším bloudění jsme konečně našli obchod. Vybrali jsem tři flašky třináctiprocentního vína cabernet savignon. Lucce jsem ještě říkal, že jídlo můžeme koupit taky tam, ale ona ne. Tak jsem s flaškama v náruči běhal za Lucinkou a hledali obchod s jídlem. Nakonec jsme ho našli, ale neměli bagety. Vrátili jsme se do obchodu s alkoholem a koupili je tam. Všechno, co jsme nakoupili v krámku s jídlem, tam měli taky. Vrátili jsme se do bytečku, najedli se, otevřeli víno, bylo úžasné, a četli si v průvodcích.
Ráno, spíš dopoledne, jsme si udělali kafe, najedli se a vyrazili obejít památky, o kterých jsme si četli. Bylo to pěkné, ale dlouhé a únavné. Cestou zpátky jsme se stavili v obchodě pro standardní nákup. Sýr, bagety a víno. Lucinka usnula, já si četl a taky usnul. Když jsme se probudili, byl večer. Lucka chtěla vidět nasvícené město. Protože v Toulouse je spousta divných lidí z Afriky a různých poloostrovů, šel jsem s ní. Nakonec to nebylo tak špatné.
Sbalili jsme baťohy, hodili klíče do schránky a šli na autobus. Nemohli jsme sehnat lístky. Ale podařilo se a my seděli v budce a čekali. Divné bylo, že autobus nezastaví sám od sebe, ale musí se na něj mávnout. Naštěstí jsme to věděli a odjeli hned prvním. Vystoupili jsme na konci města. Před námi ale byla vesnice. Dlouhá. Prošli jsme jí nakonec. Cestou jsme potkávali zastávky autobusu, kterým jsme jeli. Postavili se do stínu s cedulí Carcassonne. Za pětadvacet minut nám zastavilo malé, ale zato narvané autíčko. Seděl v něm mladý pár. Francouz a Portugalka. Vraceli se z výletu do Portugalska. Záhadným způsobem jsme se ocitli ve vnitř i s baťohy. Sluníčko pálilo a mi se řítili rovnou do Carcassonne. V poledne jsme tam byli. Zašli jsme na informace, abychom zjistili, kde co je. Vzali jsme si mapku a vyrazili do kempu. Pěkně pod stromy podél potoka v chládku. Když jsme se dostali k rohu plotu kolem kempu, chtěl jsem zahnout směrem k silnici, kde jsem očekával vjezd. Lucinka si ale dupla a tak jsme pokračovali rovně. Po delším čase jsme byli u druhého rohu. Tam jsme konečně odbočili a u třetího ještě jednou. A za chvilku jsme byli u brány. Slečna na recepci byla ochotná. Při zjištění nepřítomnosti stanu v našich baťozích řekla, že tam nemůžeme zůstat. Doporučila nám hostel přímo v opevnění středověkého města a popřála hodně štěstí. Zpátky jsme šli po silnici a prohlíželi si ohromné hradby se spoustou věží. V podhradí jsme zahnuli na malou cestičku a vystupovali do středověku. Náš údiv neznal mezí. Starobylé domky byly změněny na restaurace, hotely a krámy se suvenýry. Všude neskutečné množství lidí a hluku. Občas se objevilo i auto. Mrkli jsme do mapky a začali se co nejrychleji prodírat k hostelu. Na recepci před námi byl německý pár. Uštvaně jsme čekali a modlili se, aby bylo ještě místo. Bylo. V katalogu ubytování inzerovali cenu za noc 13,50 eura. Mladá černoška v recepci nám k tomu ještě připočítala vyprání použitého povlečení, nevím už co všechno dál a nakonec 2 eura za to, že jsme cizinci. Konečná cena byla 21 euro. Vyšli jsme do svého pokojíku. Všech pět postelí bylo prázdných. Spláchli jsme ze sebe špínu cest a zamířili do města pro tradiční nákup. Za mostem na druhém břehu řeky to vypadalo stejně jako na hradě. Všude samé suvenýry a lidi. Při dlouhém bloudění jsme narazili na kostel sv. Vincenta a schovali se do něj. Byl tam nádherný klid a chládek. Ze skrytých reproduktorů se linula sakrální hudba. Příjemné odpočinutí. Obchůdek jsme objevili za chvíli. Lucka si koupila navíc ledový čaj a já guinese. Sedli jsme si do stínu k řece. Výhled na hrad, cigáro a pivo! Když jsem se poprvé napil, nevěřil jsem svým chuťovým buňkám. Od té chvíle jsem si kupoval jedno pivko každý den. Po návratu do hostelu jsme si sedli do klidného atria, rozbalili sýr, vytáhli bagetu a otevřeli víno. Lucka byla unavená a šla si lehnout. Já popíjel a četl si o středověku, ale v Čechách. Byla už tma, když se Lucka vrátila. Chtěla obejít hradby. Svítil úplněk a všechno bylo krásně nasvícené.
Vstali jsme brzo a prošli celé město uvnitř hradeb. Nikde žádní turisti. Prostě paráda. Ranní mlha a pár koček. Po nechutné snídani, jsme se vydali na konec města, abychom pokračovali dál. Napsal jsem ceduli Limoux. a postavili se do stínu za kruhovým objezdem. Tak po pětadvaceti minutách nám zastavilo příšerně udržované auto. Seděli v něm dva, tak třicetiletí střihači ovcí. Byli dost v pohodě. Poslouchali nějaké alternativní francouzské rádio. Úžasná muzika. Dovezli nás až do Limoux. Prošli jsme se na konec vesnice. Bylo tam udělané odpočívadlo pro auta. Tam jsme se najedli a odpočinuli. Nemohli jsme najít kloudné místo ke stopování a ušli asi tři kilometry v ukrutném vedru. Byl tom strom a dalo se i jakžtakž zastavit. Asi po deseti minutách zabrzdilo auto. Seděl v něm nějaký blbeček , co řekl, že může vzít jen jednoho a koukal na Lucku. Poslali jsme ho dál. Za chvíli u nás parkuje další. Asi třicetiletý intelektuál s kolenem a silnými brýlemi. Hrál na violu. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože jsme byly v podhůří Pyrenejí, všude spousta malých silnic a on jel zrovna tam, kam my. Lucka se s ním bavila ve předu a já si prohlížel krajinu. V zatáčce na úzké silnici pod skálou nás zastavilo protijedoucí auto. Odklízeli před námi spadlé balvany ze silnice. Drsné. Nechali jsme se vyhodit o vesnici dřív. V té kam jsme chtěli, neměli supermarket. Lucka to věděla, protože v tom kraji před třemi roky trhala víno. Museli jsme počkat asi půl hodiny, než otevřel. Vedle pivka jsem si koupil ještě kšiltovku. Nesnesitelné vedro i sluníčko. Lucka dojedla svůj kyblík zmrzliny a už jsme zase byly na konci vesnice. Nikdo nám nestavil. Začal jsem psát ceduli do další vesnice a najednou tranzit. Byl to starý děda. Ptal se jestli jedem česat víno. Lucka řekla, že ne a vyprávěla mu, jak tady byla. Vyhodil nás před krámem s vínem, co měl jeho kámoš. Jenže neměl točený, tak jsme šli vedle. Koupili si tři litry a vyrazili pro bagety. Lucka mě vedla úzkou silnicí k nějaké nádrži uprostřed vinohradů, kde jsme chtěli spát. Najednou se proti nám řítí traktor. Projel a Lucka řve: „Brunóóó!“ Chlap zastavil, div nepřelítl volant. Auta za ním už byly nervózní. Přestali se bavit, rozloučili se. Byl to chlap, u kterého Lucka trhala víno. Měla radost, že jí poznal. U nádrže jsem se rozvalili na prkennou terasu. Jedli, pili a koukali na hory.
Ráno nás vzbudilo pár kapek. Sbalili jsme věci a vlezli do blízkého hájku, kde byli stoly, lavice a něco jako umyvadlo. Uvařili si kafe a čekali na slunce. Objevilo se rychle a hned pěkně naplno. Hodili jsme baťohy na záda a vyrazili na dalekou zříceninu. Nechtělo se nám po silnici, tak jsme to brali přímo vzhůru cestičkami vinohradů. Pod sedlem jsme se na ní napojili a v sedle sebe. Baťohy jsme strčili do křoví a pokračovali dál. Kolem nás jezdili turisti. V budce na parkovišti jsme zaplatili každý pět euro a vzhůru po skále. Začal foukat studený vítr a slunce zalezlo za mrak. Zřícenina byla zřícená. Moc toho nezůstalo a nic jsme o ní nevěděli. Ale výhled to spravil. Než jsme se vrátili k baťohům, slunce už zase pálilo. U nádrže jsme baťohy schovali po druhé a šli do Maury pro bagety. Unaveně si sedli do hájku a najedli se. U naší nádrže se objevili Poláci. Nejspíš přijeli sklízet víno. Váleli se vedle nás. Byl tam nějaký holohlavý magor, asi jejich kápo. Neustále něco vyřvával a každý druhý slovo sprostý. Lucku začala bolet hlava. Poláci ne a ne zmizet. Když konečně odjeli, Lucka se šla vyzvracet. Usoudili jsme, že má úpal. Dal jsem jí mokrý šátek na hlavu a řekl ať hodně pije. Pro jistotu jsem ještě napsal mámě esemesku, co s tím. Poradila nám paralen a Lucka usnula. V noci mě budily blesky a hromy, ale bouřka k nám nepřišla.
Opět sychravé probuzení. Lucce bylo mnohem lépe. Dalo by se říct, že jí už nic nebylo. Rychle jsme se vydali do vesnice a na její konec. To už pořádně pršelo. Asi po patnácti minutách nás vzala první ženská. Dělala průvodkyni po zříceninách. Daleko nás nesvezla, ale nepršelo tam. Stáli jsme s nataženým palcem, když se objevili policajti. Zastavili za křižovatkou a čuměli. Netrvalo to dlouho, pustili houkačku a někam zmizeli. Hned nato nám zastavil pick-up. Nebyl jsem si jistý, kde budeme sedět. Vystoupila přičmoudlá mánička a otevřela nám zadek. Měl to propojený. Sedli si na baťohy a vyrazili. Neustále něco hulákal a otáčel se na nás. Co chvíli vytáhl petflašku s vínem. V Perpignanu řval na ostatní řidiče, ať si pospíší, protože veze turisty. Dovezl nás za město na peáž, otočil se a vyrazil zpátky. Nevěřili jsme svému štěstí. Rychle jsem napsal ceduli na Nimes. Najednou u nás brzdí kamion. Asi potřebuje na záchod, říkal jsem si, ale Lucka k němu šla a opravdu nám zastavil. Byl to muslim z Alžíru a sympatický. Díky Lucce jsme si s ním povídali. Vyhodil nás na peáži v Narbonne. Řekl, že asi za hodinu pojede dál v osobáku, tak když nás nikdo nevezme, zastaví. Nebylo třeba. Asi po patnácti minutách brzdí další kamion. Seděl v něm veselý Francouz, který nás zval k nim do vesnice. Dal nám meloun z nákladu a my vystoupili na peaži v Montpellier. Větší jsem neviděl. Horký vzduch se převaloval na silnici a já si říkal, že tady jsme v prdeli. Opřeli jsme baťohy o sebe a lucka ukázala ceduli. Z ohromného davu aut se jedno odpoutalo a zamířilo k nám. Vystoupil prošedivělý punkáč, uklidil bordel co měl vzadu ve svém sotva držícím pohromadě kombíku, zvedl sedačku my naskočili a jeli. Vůbec nic neříkal a tak i Lucka se mohla kochat krajinou a muzikou ze starých amerických muzikálů. Před Nimes se zeptal, kde budeme chtít vystoupit. „Na odbočce do Arles.“ „Já jedu do Marseille, tak vás můžu vzít až tam.“ Neskutečné. Před Arles se ptal, na jakém sjezdu chceme vyhodit. „To je úplně jedno.“ A už jsme byli na hlavní ulici v centru. Ještě to zkusil naposledy: „A teď kde?“ „Tady to úplně stačí.“ Vyskočili jsme asi padesát metrů od informací pro turisty. Zašli si pro mapku a vlezli do stínu parku. Neskutečné vedro nás zmohlo a zpotilo. Rozhodli jsme se pro nocleh v nedalekém hostelu. Slečna v recepci se divila, že nemáme kartičku z hostelu v Carcassonne. Bylo by to levnější. Tady jsme jí dostali a šli na pokoj. Sprcha a objevovat město. Spíš nějaký obchůdek. Potkávali jsme jen restaurace a tak se Lucka zeptala jedné paní na supermarket. Řekla, že to není daleko a jestli chceme, tak nás tam hodí, protože potřebuje taky nakoupit. Vlezli jsme do nedaleko zaparkovaného auta a za pět minut tam byli. Deset minut od hostelu. Košík se nám naplnil standardním obsahem a cestou zpátky si každý vychutnával svůj nápoj. Dlouho do noci jsme si četli na terase a popíjeli víno. Na pokoji jsme zůstali sami.
Po snídani jsme se šli podívat na ohromný trh, který je každou sobotu. Měli tam úplně všechno. Nejvíc tam ale bylo lidí. Rychle jsme vyrazili za památkami. Začali jsme v klášteře St – Trophime z 12. a 14. století. Byl jsem unešený. Nejvíc se mi líbil systém odvodnění střechy křížové chodby, která sloužila jako terasa. Z jednoho rohu rajské zahrady se zbíhaly okapy do protilehlého, kde ústily již do kryté kašny v ambitu. Následovala katedrála St – Trophime, před kterou seděla žebračka s miminem. Dal jsem jí půl eura. Z antického divadla postaveného před změnou letopočtu jsme toho moc neviděli. Od pátého století totiž sloužil jako lom kamene. Římský amfiteátr byl v mnohem lepším stavu, i když po zániku římské říše z něj na čas udělali hradby pro město postavené uvnitř. Po částečné restauraci teď slouží jako korida. Před polední přestávkou jsme stihli skouknout něco, čemu se nedá říkat zbytky římských lázní. Cestou k supermarketu jsme se podívali do zahrady zrušeného blázince, kde kdysi hlídali Vincenta. Po nákupu si sedli do stínu a začali obědvat. Před neskutečným vedrem jsme se schovali do podzemí. Sklepení římského fóra po zvýšení terénu. Něco jako románské sklepy v Praze. Vcházelo se do něj podlahou kostela, jehož jméno si nepamatuji. V muzeu Réattu jsme kromě jiného viděli, pro mě, příšerné kresby obličejů od Picassa a muzeum Arlaten bylo vyloženě nudné. Vystavovali tam všechno možné ze života provensálského kraje. Samé hadry, účesy, boty a voskové figuríny. Babky, které to hlídali, seděli na židlích v dobových oblecích a pletli, nebo si četli. Než jsem to zjistil, jedné se lekl. Prohlídku Arles jsme zakončili v Les Alyscamps. Nepatrný zbytek nekropole založené v dobách křesťanské antiky Římany. Dvě dvojité řady sarkofágu zakončené torzem kostela St – Honorat. Celodenní chození ve vedru po městě nás tak zmohlo, že se rozhodli pro další noc v posteli hostelu a sprchu. Zašli si pro víno a sedli na terasu.
Vydali jsme se na konec města. Postavili se za kruhový objezd a začali stopovat. Směr pláž. Vůbec to nevypadalo nadějně, ale po patnácti minutách nám zastavil chlápek, který jel zrovna tam, kam jsme chtěli. Bylo neskutečné vedro. Okolí kolem placaté a vyschlé. Nemohl jsem se dočkat moře. Projížděli jsme kolem ohromných hromad soli. Objížděli rezervaci s Plameňáky a najednou pláž. Sjeli jsme ze silnice a pokračovali po písku. Někde zastavili. Čekali jsme na jeho kámoše. Pláž byla posetá různými karavany a budkami. Jednu si tam dokonce nějaký chlápek zrovna stloukal z přivezených prken. Kámoši se objevili v terénním autě. Naložili jsme k nim baťohy a vyrazili pěšky s naším průvodcem podél moře. Baťohy jsme našli po dlouhé cestě. Nikde nebyl žádný strom, ani stín. Začali jsme hledat nějaké klacky. Našli pár bambusových tyček a pustili se do přístřešku. Když to viděl chlápek, který nás přivezl, seděl opodál se známými, vstal a donesl nám pořádné větve. Jedním koncem jsme je zahrabali do písku. Zjistili jsme, že nemáme provázek. Vytáhli si tkaničky z bot a přivázali celtu k čouhajícím kůlům. Stínu moc nevzniklo. Marně jsme se snažili přichytit karimatku k boku budoucího domečku. Opět se objevil náš dobrodinec. Tentokrát s rohoží z bambusu. Jakmile byla obtočená dokola, skočili jsme do moře. O pár hodin později se přihnal vítr. Cloumal nám se střechou a viklal klacky. Každou chvíli jsme ho opravovali. Přišel k nám ten chlápek, co nás přivezl a ptal se, jestli si nedáme pivo. Vrátil se se třemi plechovkami. Mezi povídáním nám pomáhal držet přístřešek pohromadě. Když mu vlající karimatka vylila pivo, rozhodl se nás přemístit. Kousek od nás byl opuštěný karavan s přístavkem. Dlouhý stůl, lavice, stín, vítr mu neubližoval. Sedli si a koukali na moře. Pozval nás ke svým kamarádům na pastis. Nebyl tam nikdo pod padesát. Někdo nahatý, jiný ne. Nerozuměl jsem ani slovo. Lucka si s nimi povídala, občas mě nebo jim něco přeložila. Přicházeli další lidi. Nemohli uvěřit, že jsme přijeli stopem a až z Čech. Skočil jsem pro jedinou flašku vína co jsme měli. Po čase se někteří začali loučit. Jeden manželský pár nám nabídl svůj přístřešek. Klidně ho můžeme spálit. Tohle léto už nepřijedou. Jedna ženská donesla ještě flašku whisky. Prý jim zbyla. Další nám nechala spray proti komárům. Odjel i náš přívozce. Zůstali jsme jen s manželským párem ve středních letech. S chlápkem jsem se pokoušel mluvit anglicky za vydatné pomoci Lucky. Pozvali nás na večeři. Slunce již zapadalo Nad ohněm se objevily kotlety. Chlápek je různě otáčel. Mezi popíjením whisky říkal něco o skvělém koupání v noci. Tak jsme tam s Luckou skočili. Měl pravdu. K nejlepšímu jídlu, které jsme zatím měli, se otevřelo naše víno. Ještě dlouho do noci jsme popíjeli a vyprávěli si o sobě a světě.
Probudila mě ukrutná bolest zad. nemohl jsem si nijak lehnout. Navíc jsem byl hrozně poďobaný od komárů, ač jsme proti nim použili spray. Procházel jsem se po kousku pláže, chodil sem a tam a zkoušel se rozhýbat. Slunce ještě nevyšlo. „No jasně, včera jsme se z Luckou prali v moři. Proto ty záda.“ Natáhl jsem se na lavici a ještě usnul. Ráno jsme pozdravili naše sousedy a odmítli pozvání na kafe. Vyrazili jsme na dlouhou cestu do vesnice nakoupit vodu a jídlo, dokavaď není vedro. Na pláži totiž kromě záchodů nebyl ani obchod, nebo něco podobného. Kilometr na konec nudistické pláže a další po normální k silnici. Doufali jsme, že někoho stopneme, protože do vesnice to bylo jedenáct kilometrů. Pár aut kolem nás projelo. Po kilometru nám zastavili staří manželé v nějakém jeepu. Jedou taky nakoupit, tak nás prý vezmou i zpátky. Před vesnicí odbočili na nějakou skládku. Chlápek tam něco hledal, ale nenašel. Za chvíli zase zahnul. Dojeli jsme k převozu přes Rhonu a museli se koukat, jak najíždí auta na trajekt, trajekt odplouvá, připlouvá z druhého břehu a auta vyjíždí. Konečně jsme se dostali do vesnice. Zastavili na návsi, kde si taky dali sraz. Oni odjeli něco vyřídit a my šli do krámu. Nakoupili jsme balík vody, čtyři flašky vína a ještě pár drobností. Čekáme na naše spasitele a oni nikde. Najednou přijíždí. Naložili jsme nákup a postávali s manželem u auta, protože paní se musela vrátit do obchodu. Chlápek byl naprosto v klidu. Asi léta praxe. Když jsme vjeli na pláž, zajímalo je, kde mají zastavit. Řekli jsme, že přebýváme daleko. Na začátku nudistické části, se ptali znovu. Odpověděli jsme to samé. Po chvilce jsme byly na místě. Pomohli nám vyložit nákup a něco nám povídali. Lucka tomu nerozuměla a já už vůbec ne. Ženská nakonec nakreslila do písku rybu, ukázala na karavany v dálce a my pochopili, že nás na ní zvou. Mockrát jsme poděkovali. Oni pokračovali dál a my donesli nákup do obýváku. Domluvili jsme se, na odmítnutí pozvání. Nevěděli jsme, o čem by se bavili a taky nechtěli vypadat jak, vyžírky. Slunce již pálilo. Lucka se šla vykoupat. Já si sedl na lavici do stínu a četl si. Odpoledne se s námi přišel rozloučit včerejší manželský pár. Před spaním jsme se pořádně nastříkali sprayem a nechali ho po ruce.
K ránu jsem se zase procházel. Ani včerejší plavání mi nepomohlo. Při východu slunce jsme skočili do moře. Bylo sice trošičku studenější, ale paráda. Lucinka vystavila své tělo slunečním paprskům, já zalezl do stínu. Četl si a občas koukal do moře. Zmítal se tam nějaký padesátník v neoprénu s podběrákem. V poledne k nám přišel se svojí o dvacet let mladší přítelkyní. Říkali, že mají tři ryby a nesní je. Tak jestli si nedáme s nimi. Jo, proč ne. Očumovali jsme u ohně, jak se pečou na popelu. Otevřeli jsme poslední víno a oždibávali je u našeho stolu. Nejlepší co jsme jedli. A po obědě kafíčko. Odběhli ho uvařit a donesly navíc další flašku. Chlápek vytáhl malou dřevěnou krabičku. „Ty jo?“ Ubalil si malinkého jointa a krabičku s pobízivým gestem posunul ke mě. Oni si kouřili svého a my s Lucinkou taky. Řeč vázla. Nikoho nic nezajímalo. Zvedli se, rozloučili a odešli. Líně jsme koukali do moře a byli šťastní. Když se nám vrátilo trochu sil, položili se na moře a blbli ve vlnách. Odpoledne nás navštívil chlápek, co nás s manželkou vezl do krámu. Seděli jsme u stolu a koukali na sebe. Prohodili pár vět o tom, jak je to tady skvělé a zase mlčeli. Zvedl se a šel dál. K večeru jsme naházeli odpadky do igelitek a vydali se k silnici, kde byly ohromné kontejnery. Při návratu již slunce zapadalo. Četli jsme si při baterce. Sedla si k nám mladá Němka. Hledala své známé. Vytáhla balení heinekena. S chutí jsem si jednoho dal. Když se s Luckou vykecali, šla dál hledat.
Sbalili jsme baťohy a s vycházejícím sluncem se vydali na cestu, vzývajíce Boha, ať nejdeme do vesnice pěšky. Po delším kusu, než když jsme šli nakoupit, nám zastavili postarší manželé v obytném voze. Vystoupili jsme ve vesnici a zamířili k jejímu konci. Postavili se a natáhli palec. Slunce nás nešetřilo. Objevilo se kotě, které nám neustále skákalo po batozích a pralo se s nimi. Čekání bylo dlouhé. Jestli do hodiny a půl nám někdo nezastaví, půjdeme si koupit zmrzlinu do benzínky za námi. Dvě minuty před vypršením ultimáta před námi zastavilo auto. Chlápek, co dělal na solných polích se s námi hnal k Arles. Jelikož byl amatérský závodník, řezal to opravdu rychle. Nevím čím to, ale ač jel jen do Arles , hodil nás až na peáž daleko za město. Štěstí se vrátilo. Za chvilku nás naložil mladý doktor a vyhodil na peáži v Nimes. Tam začalo naše zkoušení. Žádný stín a vypadalo, že všichni jedou na druhou stranu. Asi po dvou hodinách se objevili další stopaři. Všichni jeli na Montpellier a byli za chvilku pryč. Nepropadávali jsme panice a dál se prsili s cedulí na Lyon. Po další dvou a půl hodině nás vyzvedl bezzubý, ale mladý řidič kamionu. Štěstím bez sebe jsme naskákali do kokpitu. Podle mapy jsme se domluvili, kde budeme chtít vystoupit, protože jede jen kousek před Lyon. Když jsme se začali blížit onomu místu, byl už skoro večer, řekl, že bude spát doma v jedné vesnici a ráno pokračuje někam za Lyon naložit náklad. My můžeme spát v kamionu. Rozhodli jsme se pro. Odbočil z dálnice a projížděl neustále se zužujícími silnicemi. Zastavil u rampy supermarketu. Odpojil tahač a řekl, ať jsme ráno připravený kolem sedmé. Nasedl a zmizel. Byli jsme trochu vyvalený. Obešli návěs a zjistili, že nechal otevřené zadní vrata. Návěs byl prázdný, paráda. Jenže to byl ohromný mrazící box. Sice dlouho vypnutý, ale pořád studený. Na celtu jsme položili karimatky a otevřeli si konzervu.
Vstali jsme před sedmou. Kousek byla zavřená benzínka. Byl tam kohoutek s vodou. Vyčistili si zuby a v automatu koupili colu. Půl osmé a pořád nic. Najednou slyšíme známý zvuk. Podali jsme si ruce. Připojil návěs a už jsme byli v zácpě Lyonu. Něco neskutečného. Bylo skvělé sedět tak vysoko. Projeli jsme strašně dlouhým tunelem. Kolem nás se objevilo úplně jiné město. Pořád Lyon. Vyhodil nás na benzínce za městem. Byla strašně malá. Skočili jsme si koupit pití a sendviče. Po snídani si umyly vlasy na záchodě a postavili se s cedulí na Dijon. Po pětačtyřiceti minutách nám zastavil starší pán, který jel navštívit do Dijonu svojí dceru a narozeného vnuka. Zatím co já se díval do krajiny, neustále něco vyprávěl Lucce vepředu. Vhodil nás na začátku města. Vzali jsme to přes pole směr peáž Mulhouse. Došli do nějaké vesničky a pořád dál. Po dvou hodinách jsme dorazili. Opláchli se na záchodě a postavili se s cedulí. Po dvaceti minutách nám zastavil chlap, který dělal protézy a pořád o nich mluvil. Vystoupili jsme na pidi peáži v odbočce na Besancon. Jedna závora jedním směrem, druhá druhým. Slunce vysoko nad námi. „To je v prdeli.“ Za tři minuty projel obytný vůz. Zastavil dost daleko od nás. Někdo otevřel dveře z boku a zamával na nás. Popadli jsme baťohy a pelášili. Všimnul jsem si německé značky. Udýchaně zdravím: „Gutnták.“ a Lucinka za mnou: „Bonžůr.“ Protože neumíme německy, spustili jsme anglicky. Kromě tak pětatřicetiletých rodičů, tam byly dvě malý holky, dvojčata, a jedna starší. Manželka si sedla k nám ke stolku a ptala se kolik umíme jazyků. „Já trochu anglicky a o trochu lépe česky.“ Lucinka vyjmenovala češtinu, angličtinu a francouzštinu maličko. Povyprávěli si kde jsme byli a domluvili se, že nás můžou vzít do Freiburgu. Chlápek pouštěl Johnnyho Cashe. Příjemné slyšet muziku po dlouhé době. K večeru jsem dorazili na benzínku před Freiburgem. Skočili se najíst do restaurace, namalovali ceduli na Norinberk a už jsme stáli na stopu. Už se stmívalo, když nám zastavil starší Belgičan. Vezl domů nějaké starožitnosti. Maličko si je přerovnával, aby jsme se vešli. Při zavírání kufru si slušně promáčkl starý globus. Jen se na nás nešťastně podíval. Sedli jsme si dozadu a za chvíli jsme byli v zácpě. Po osmé hodině totiž můžou předjíždět kamiony. Vyskočili jsme na benzínce před Karlsruhe. Zkoušeli jsme ještě stopovat pod lampou. V deset to zabalili a šli si dát dvě pivka do restaurace, aby se nám dobře spalo.
Brzy ráno nás probudilo sychravé počasí. Skočili si na kafe a honem na výjezd z benzínky. Po chvíli nám zastavuje kamion. Jenže jede na Stuttgart. Další auto jsme odmítli ze stejného důvodu. Do třetího vlezli, i když jelo taky na Stuttgart. Nechali jsme se vyhodit na poslední benzínce před Ulmem a okamžitě se šli postavit. Chtěli jsme být co nejdřív doma. Asi po padesáti minutách nám zastavil mladý kluk, který nás hodil konečně na dálnici směr sever. Vyskočili jsme někde mezi Ulmem a Aalenem. Bylo poledne, ale slunce už nepálilo, jako ve Francii. Po necelé hodině nám zastavili dvě vysokoškolačky v úplně malém autě. Dali jsme si baťohy mezi nohy a frčeli dál. Odbočili na Norinberk a po šesti kilometrech vyskakovali, protože to byla poslední benzínka. Norinberk osmdesát kilometrů. Dali si rychlý mini oběd, napsali ceduli CZ a už zase na výjezdu. Nekecám, ale po třech minutách nám zastavil Slovák. A pěkně až doPrahy.